Základní rozdělení a specifika ozvučovacích systémů

• Public Address
• Instalační ozvučení
• Divadla, diskotéky, kluby
• Reprosoustavy pro kina

Public Address

Tento a žádný jiný oficiální význam má muzikanty tolik zaklínaná zkratka PA či P. A., tak jak ji vidíte v nadpisu. Ve významově gumové angličtině znamená něco jako veřejné oslovení, či veřejné vystoupení, výraz public address system znamená v původním významu místní rozhlas. Myslí se tím obecně veškeré ozvučení, jehož příjemcem je odněkud, někam a za nějakým účelem přišedší veřejnost. Dnes, a u nás nejčastěji, je chápána jako označení pro hradby velkých nicméně mobilních reprobeden na koncertech hudebních skupin. Může ale s trochou odstupu téměř stejně dobře znamenat i nádražní rozhlas nebo ozvučení v metru. Postupně a s různou hloubkou probereme vše.
Konstrukci beden jsme v historickém úvodu opustili někdy v 70. letech, kdy se začínají více prosazovat dělené reprobedny, zvlášť zejména na basy a další pro zbytek pásma. Začaly se v P. A. systémech ve větší míře uplatňovat zvukovody, které sice významně zvyšovaly účinnost reproduktorů, ovšem za cenu zúžení šířky přenášeného pásma. To vedlo hlavně od poloviny 70. do poloviny 80. let k nadužívání počtu pásem. Bylo by to skoro v pořádku, pokud by hlavně přechody mezi pásmy zejména nerušily plynulou fázovou charakteristiku přenosové soustavy, což vedlo k nárůstu vnímaného zkreslení při poslechu takových aparatur. Avšak konec 80. let už vede ke snížení počtu pásem na tři, nejvýše čtyři a k omezení využívání ostřeji laděných zvukovodů hlavně u středních pásem. Účinnost reproduktorů se dala dohnat jinak, a když ne, dal se zvednout výkon zařízení bez velkého zvýšení jeho objemu či hmotnosti, které hlavně u mobilních P. A. systémů hrají nezanedbatelnou roli.
Během 80. let začali konstruktéři využívat jevu, že frekvence pod nějakých 100 či 120 Hz nedokáže člověk lokalizovat, česky, že neumí říct, odkud to duní. To vedlo k logickému závěru, že je zbytečné, aby reprobedny hrající tyto basy byly umístěny v čáře přímého slyšení, a je zbytečné, aby v tomto pásmu fungovala stereofonie. To vedlo ke konstrukci subwooferů, tedy reprobeden, které tyto nejnižší basy (zvané někdy sub-basy) reprodukují a mohou být umístěny prakticky téměř kdekoliv v blízkosti auditoria. To vedlo k úsporám v počtu a výkonu právě těch největších beden.
Nástup digitální techniky i do profesionální elektroakustiky, zejména používání digitálních zpožďovacích linek, umožnilo zvukařům a konstruktérům ozvučovacích systémů zabývat se jiným problémem, na který dřív mohli sotva pomyslet. Tím je fázování a vzájemné časové posouvání jednotlivých elektrických zdrojů zvuku, čili zase reproduktorů. Ale tentokrát jen v jednom frekvenčním pásmu. Pokud k vám přichází stejný zvuk z více míst, jednotlivé frekvence tohoto zvuku se mohou ve vašem ušním hlemýždi buď sčítat nebo odečítat. Jestli udělají to či ono či něco napůl mezi tím, záleží na těch frekvencích i na místě, kde stojíte, protože o krok vedle či o pár tónů výš či níž už to může být jinak. Je to mimochodem vlastně to samé, jako když k vám přichází zvuk z jednoho bodového zdroje, ale po různých cestách, což je naprosto běžný jev, který člověk vnímá jako zvukové zabarvení určitého prostoru, pokud ho vnímá vůbec. Řešení je třeba v tom, zpozdit tyto dva či víc signálů vůči sobě tak, aby u nich už k fázovým interferencím nedocházelo, ale aby je ucho ještě nevnímalo jako dva jiné signály. Zajímavým, ale už dost detailním, řešením je kupříkladu zpožďování reproduktorů vůči sobě v jedné reprobedně, třeba proto, že průchodem přes zvukovod jednoho pásma se jeden z reproduktorů zpožďuje vůči tomu druhému zářícímu přímo. Přestože to na první pohled vypadá jako ptákovina, v tomto případě nehraje roli ani frekvence ani prostor, protože ten zpožďující se zvuk jde v tomto případě prakticky po jediné dráze. Pravým požehnáním k těmto kouskům jsou pro zvukaře různé digitální procesory určené pro tuto práci a nazývané nejčastěji speaker management procesory. Ty mají několik výstupních kanálů, které lze vůči sobě různě zpožďovat po mikrosekundových skocích. Při použití digitálních filtrů v crossoverech, do speaker managerů taky vtělených, navíc umějí eliminovat i fázové zkreslení analogových crossoverů. U takových zařízení už přestává třeba stačit šestnáctibitová konverze, která je pro běžný poslech celkem v pohodě, protože ta při používaných koncertních hlasitostech v tichých přestávkách slyšitelně šumí. Vzhledem k tomu, že jde o záležitost poměrně novou, tato zařízení se víc rozšířila až blízko před koncem století, čas a hlavně zkušenosti uživatelů nejspíš ukážou, co z toho je jen módním mlžením a co přežije.
Přehled u nás vyráběných či prodávaných "nedomácích" reprobeden vycházel půl roku v rubrice 5P od listopadu 2000 do dubna 2001. Kromě studiových monitorů a jevištních odposlechů se do tohoto článku hodí asi všechny. V tabulce se mi tehdy nasbíralo okolo nějakých 2000 položek. V přehledu velkých mobilních P. A. reprobeden tam nejvíc položek najdete u těchto značek: Apogee, D. A. S., Dexon, Dynacord, EAW, Electro-Voice, JBL, Martin Audio, Meyer Sound, Nexo, Peavey, Turbosound, Yamaha a Zeck. S rizikem, že se na mě vrhnou obchodní zástupci všech ostatních, jich stručně několik vyberu:
Systémy řady EAW patří mezi zvukaři k těm nejuznávanějším. V aktuální nabídce velkých touringových systémů mají čtyři série KF750, KF760, KF850 a KF900. Asi největší publicity se v poslední době dostalo dvěma třípásmovým celorozsahovým reprobednám typu Line Array KF760 a KF761. Reproboxy Line Array jsou skupinou zářících elementů, které jsou umístěné obvykle nad sebou v přímé linii a září soufázově a se stejnou amplitudou. Tento princip popsal v roce 1957 pan Olson. KF760 má trvalý příkon 2 kW na basech, 800 W na středech a 300 W na výškách. Jejich charakteristická citlivost v ose se podle pásma a použité prostorové konfigurace pohybuje mezi 96 a 117 dB. Mají plochý tvar charakteristický pro reproboxy tohoto typu, který slouží pro jejich snazší štosování do ozvučovacích závěsů. To jsou právě ta lineární seskupení.
U další americké firmy JBL se jejich Line Array systém jmenuje VerTec. Vlajkovou lodí pro touringové ozvučení londýnské firmy Martin Audio je reprobednová série Wavefront. V této řadě jsou jedno až třípásmové reproboxy, z nichž všechny pokryjí část akustického pásma. Například Wavefront Longthrow W8CT je středovýšková horna s příkonem 450 W na středech a 360 W na výškách s charakteristickou citlivostí v ose 113 až 115 dB. Wavefront W8C je třípásmová středovýšková reprobedna s příkony do jednotlivých pásem 300, 150 a 60 W s charakteristickou citlivostí 106 až 108 dB.
K nejdražším, ale i nejkvalitnější reproboxům vůbec, patří vedle uvedené EAW i značka Meyer Sound. Jejich Line Array se jmenuje M3D. Největší slávu si firma vydobyla svými aktivními soustavami. Jedna z nich se jmenuje MSL-6. Má v sobě čtyři MOSFETové zesilovače s výkonem 620 W. Je dvoupásmová středovýšková a amplitudovou charakteristiku si udržuje v toleranci ą 4 dB v pásmu 65 Hz až 16 kHz, fázovou charakteristiku si drží v rozmezí ą 30° v pásmu 250 Hz až 12 kHz. U všech těchto beden jde o špičková díla současné techniky, jejichž podrobnější popis by vydal na samostatný článek.

Instalační ozvučení

To je další varianta pro public address. Instalačním ozvučením myslíme obvykle tu zvukovou aparaturu, která je pevnou součástí vybavení určitých architektonických celků a zajišťuje v ideálním případě jeho specifické potřeby. Jiné je tedy třeba v divadle či koncertní síni a jiné na nádraží. V případě těch posledních, ale i různých výrobních hal, hotelů, restaurací, obchodních domů, ale i metra, kabin pro cestující letadlech, autobusů, tramvají a všech možných jiných účelových ozvučení jde většinou jen o přenos mluvené řeči, která má do jisté míry přesáhnout přirozenou hladinu hluku v tom kterém prostoru. Hudební hlediska jdou obvykle úplně stranou, hodnocena je srozumitelnost řeči, provozní spolehlivost, odolnost proti místním vlivům prostředí a nenáročnost obsluhy při zachování potřebné funkčnosti celku.
Reproduktory v těchto systémech právě proto málokdy slušně hrají pod 300 až 100 Hz, někdy by to mohlo být i na škodu srozumitelnosti přenášených hlášení. Obvykle bývá použito několik stejných reproduktorů pro jeden kanál. Reproduktory jsou v něm spojeny většinou paralelně. Rozvody signálů jsou buď nízkoohmové, u více reproduktorů v jedné větvi, nebo při delším vedení to ale může znamenat značné ztráty výkonu při přenosu. V takových případech se obvykle volí tzv. vysokoimpedanční, nebo taky napěťový, nejčastěji ale 100V rozvod. Všechna tato označení znamenají to samo - efektivní napětí v takovém systému je při plné hlasitosti 100 V. Zesilovač napájející takový systém má takový výstupní výkon, aby všechna připojená zařízení i s rezervou uživil. Nejčastěji se nazývá stovoltová ústředna. Reproboxy, které jsou na takovou ústřednu pověšené, potřebují k plnému vybuzení právě těch 100 voltů bez ohledu, na jaký jsou stavěny výkon. Ten je rozlišen jejich proudovým odběrem. Velkou výhodou tohoto systému je to, že mohou v jednom kanále pracovat dva reproboxy značně odlišných výkonů a oba jsou napájeny úměrně tomu, co snesou. Nevýhodou je jednak vyšší cena takového rozvodu, protože napěťové převody se dělají pomocí transformátorů. Málokterý zesilovač či reproduktor je na takový rozvod konstruován přímo. Druhou, už menší, nevýhodou je, že ani sebelepší transformátor nepracuje beze ztrát, i když tyto ztráty mohou být někdy mnohem nižší, než přímé ztráty na vedeních, kdybychom místo toho použili klasický rozvod nízkoimpedanční.
Zvláštní pozornost se v těch lepších případech věnuje i schopnosti systému zvládat nějaké havarijní situace. K tomu účelu se zavádí tzv. nucený poslech, který se používá pro zvuková sdělení, která jejich příjemce nemá mít možnost vypnout, v lepším případě ani ztlumit - třeba hlášení o požáru v hotelu a podobně.
Hezkým příkladem reprobedýnky pro instalační ozvučení může být poměrně nový typ menší či střední instalační reprosoustavy řady EVID firmy Electro-Voice. Mají elegantní tvar, dělají se ve třech výkonových provedeních, díky chytře vyřešené upevňovací konzoli ji lze přišroubovat téměř k čemukoliv a kvalitou reprodukce uspokojí i menší hudební kluby či sály. Pro potřebu jakostního přenosu v basovém pásmu ji lze doplnit i subwooferem.

Divadla, diskotéky, kluby

Vraťme se k instalačnímu ozvučení určenému pro kvalitní poslech hudby. Nároky na kvalitu reprodukce jsou u něj podobné jako mobilních P. A. systémů. Na rozdíl od nich není většinou kladen takový požadavek na mobilitu systému, i když plýtvání kilogramy materiálu ani v tomto případě není účelné. I zde ale převažuje v konstrukcích trend reprobeden do velikosti, "aby ji dva unesli", z nichž se v případě potřeby skládají větší modulární celky. Výhodou kvalitního instalačního ozvučení v sálech je fakt, že systém je pořízen a nastaven právě pro tento sál, nejlépe i se stabilním obsluhujícím personálem. Tím se ušetří jednak čas při opakovaných prvotních úvahách, jak vlastně na to u putujících zvukařů, jednak taky jejich případné přebytečné části aparatury. Nevýhodou je zase to, že v době mezi jednotlivými akcemi aparatura v tomto sále zahálí, zastarává, aniž by vracela investici do ní nastrkanou. Realita v našich luzích a hájích je zhruba taková, že aspoň slušným ozvučením disponuje většina divadel, diskoték či klubů, ale pouze malá část sálů určených pro hudební produkce. V různých těch sokolovnách, kulturácích a jiných technikou často dost zapomenutých místech, pokud v nich vůbec něco je, stačí to nanejvýš k ozvučení nějaké té schůze místních spolků, ne ale pro bigbítový koncert. Ti, kteří jsou nuceni dobrodiní této techniky využívat, o tom, vědí a povídají svoje. U klasických kamenných divadel je situace mnohem příznivější. Aspoň nějaký ten reprosloup na kraji pódia je skoro v každém, třebaže ani tam nebývá běžné, že je ozvučení potřeba na každém představení. Situace bývá asi nejlepší v klubech budovaných od 90. let. V nich je ale aparatura využita při každém otevření, tedy nejméně dvakrát týdně, což už na tu amortizaci stačí někdy až vrchovatou měrou.
Široký sortiment velkých instalačních sérií je samozřejmostí každého slušnějšího producenta P. A. systémů, třebaže mnohdy se od přenosných řad liší jen provedením kování. Chybějí kolečka a ucha, místo nich jsou zavěšovací konzole, různé normované závity, úchyty a podobně. Co se týká vnitřní konstrukce, neliší se výrazně od mobilního P. A.
Příkladem instalačního ozvučení může být systém EVO-i Sys firmy JBL. Skládá se z řídicí jednotky včetně malého mixážního pultu a mikrofonního předzesilovače a signálového procesoru, který funguje i jako eliminátor zpětné vazby a zpožďovací linka. Reprobedna tohoto systému EVO-i 324 je aktivní, má v sobě dva zesilovače, jeden z nich o výkonu 600 W chodí v poměrně málo používané impulzní třídě D a druhý ve třídě AB.

Reprosoustavy pro kina

Ozvučení kinosálů je speciálním případem instalačního ozvučení. Tuto problematiku lze částečně spojit s ozvučováním velkých prostor obecně. Na reproboxy je, když ne jinde, tak aspoň za plátnem dost místa. Tím se liší od ozvučení mobilního i provozního ozvučení běžných architektonických celků. Na rozdíl od nich taky mnohem více záleží na přenosu sub-basových frekvencí pro vyšší věrohodnost či účinnost ve filmech použitých zvukových efektů. A tento trend není jen doménou éry digitální vizualizace. Pomněte třeba scénotvorné odfukování stojící lokomotivy po příjezdu vlaku na začátku slavné kovbojky "Tenkrát na západě", jak vyzněl v tehdejším premiérovém galakině a jak při repríze v nějaké předměstské židličkárně nebo v televizi. Reprobedny pro kina, hlavně jejich basové části, proto odjakživa vycházely poněkud větší a mohutnější než pro jiné prostory. Také mívají víc rozcuchaný tvar, nebývají v úhledných kvádrech či deltoidech. Dalším faktorem je potřeba a v přísnějším pohledu vlastně nutnost použití více kanálů než při klasickém hudebním stereu. Zvuk určitých scén by prostě neměl přicházet jen zepředu. V lepších kinech to bývá i realitou. Reprobedny pro tyto kanály bývají naopak výrazně menší a mají i menší nároky na přenos basů. Tím se svými technickými požadavky blíží ozvučení "architektonickému" z předchozí části. Taky se většinou schovávají do nějakého toho architektonického prvku. Tady bych odkázal na minulé povídání Daniela Zahradníčka o vícekanálovém zvuku, které bylo minulým tématem měsíce, a najdete ho v prosincovém čísle na straně 30. Co se konkrétních reprobeden týká, nabídka se v určité části kryje s nabídkou hudebního instalačního ozvučení, někteří výrobci uživí i speciální řady reproduktorů pro kina. Asi nejznámějšími značkami na českém trhu, které kryjí i tuto oblast trhu, jsou EAW, JBL, Martin Audio či španělská K. C. S.
Pro jednoduchost povídání téměř pomíjím čím dál častější zařízení takzvaného domácího kina, kdy jde o prolínání komfortního videa s filmovým vícekanálovým zvukem v provedení obvykle přijatelném i pro domácí hudební high-end. Zde, na rozdíl od velkých kin, už není až tak jedno, jak jsou reprobedny veliké, a zvláště pak u efektových satelitů vycházejí bedýnky pro domácí kino jako celkem titěrní mrňousi - tím netvrdím, že hrají blbě. No, a tímto oslím mostem bych asi uzavřel poutní oblouk po historii i dnešním stavu elektronického ozvučení pro velká auditoria, které se vyvinulo z prvních domácích rozhlasových přijímačů, aby se ve formě home cinema zase do domácností vrátilo.