Základní rozdělení a specifika osvětlovacích systémů

• Zdroje světla
• Druhy pódiových reflektorů
• 3 zdroje a 3 součásti
• Stav trhu s osvětlením v české republice

Zdroje světla

Podívejme se napřed na to, čím se dnes svítí. Pokud bychom se dívali hodně teoreticky, jde o měniče elektrické energie na energii světelného záření. Nutno předeslat, že ve všech těchto měničích, stejně jako všech jiných měničích z nebo na elektrickou energii, ať už jde o mikrofon, reproduktor, fotočlánek, elektromotor, či jakoukoliv elektrárnu, převod nikdy není beze ztrát. Ani moc neobnažím svou hruď, když napíšu, že žádný úplně bezeztrátový měnič jednoho typu energie na druhou zatím na světě není. Ve většině případů jsou to ztráty ve formě nežádoucího vzniku energie tepelné, v případě měniče nějaké energie na teplo, který obecně mívá nejvyšší účinnost, jsou zase ztráty ve formě nežádoucího elektromagnetického vyzařování nebo třeba zase světelného.
Existuje ještě jedna kategorie pro hodnocení zdroje bílého světla a tou je jeho teplota. Představa teploty bílého světla vychází z toho, že když patřičně rozžhavíme nějaké těleso, které to po delší dobu snese - učení fyzikové mu říkají absolutně černé těleso, začne kromě tepelného, tedy infračerveného elektromagnetického záření, se zvyšující se teplotou vyzařovat i jiné části elektromagnetického spektra. Pokud bychom uvažovali extrémně vysoké teploty, kmitání částic takové hmoty by mohlo vést k jejich rozpadu částic, což by uvolnilo další energii a možná i spustilo neřízenou aditivní jadernou reakci doprovázenou elektromagnetickými spektry v takové úrovni a šíři, že bychom koukali - ovšem nekoukali bychom dlouho. To už jsem se ale definici teploty bílého světla hodně vzdálil. Při rožnutí žárovky to nehrozí. Teplota bílého světla se udává v jednotkách absolutní teploty, tedy v Kelvinech.
Elektrické zdroje světla lze nacpat do třech škatulí. Jsou to jednak žárovky, kde je zdrojem světla rozžhavené, dnes už asi bez výjimky wolframové vlákno. Teplota jejího světla se běžně pohybuje mezi 2000 a 3000 K. Podžhavené žárovky mají tuto teplotu úměrně nižší. Údaj lze taky chápat tak, že když něco rozžhavíte na nějakých 2000 °C (= 2273 K), bude to svítit jako žárovka. U žárovkových zdrojů světla lze celkem jednoduše měnit intenzitu tohoto světla změnou napájecího napětí, ale se změnou napájení mění žárovka právě tu světelnou teplotu, protože se taky mění teplota jejího vlákna.
Další skupinou světelných zdrojů budiž výbojky. U nich je zdrojem světla ionizační výboj v řídkém plynu. Jejich energetická účinnost bývá vyšší než u žárovek, ale taky je hluboce pod 50 %. Teplota jejich světla může být až 7000 K. Pomocí vsazených filtrů ji lze snížit, zvýšit ji pomocí filtrů nelze. Intenzitu světla některých typů výbojek lze řídit sice ne úplně jednoduchou, ale plně elektronickou cestou, někdy i plynule až do nuly. Intenzitu svitu u jiných typů výbojek příliš měnit nelze, protože se poměrně rychle dostanete na napájecí napětí, při kterém výboj ustane úplně, čili ve shodě s klasikem výbojka prskne a zhasne docela. Teplota bílého světla výbojky závisí na její konstrukci, druhu její náplně - tedy toho řídkého plynu, ve kterém výboj probíhá. U konstrukcí, které používají luminofor na vnitřní stěně baňky výbojky, závisí teplota vyzařovaného světla pochopitelně i na druhu toho luminoforu. To je látka nanesená v tenké vrstvě zevnitř na baňce výbojky, která zachytává neviditelné záření ionizačního výboje ve skleněné báni a mění ho na kýžené záření viditelné. Změna intenzity se u výbojek plynule mění nejčastěji mechanickým zacloněním. Různým mechanickým clonám se říká dimmery a přijde na ně řada později.
Třetí skupinou zdrojů světla jsou zdroje kvantové, čili různé lasery a LEDky, což je anglická zkratka pro světlo emitující diody a s ledem nemá nic společného. Přestože ze zdrojů světla patří k energeticky nejúčinnějším, výkonnější lasery se musí poměrně složitě chladit. O teplotě bílého světla nelze u LEDek ani laserů hovořit, protože bílé světlo tyto zdroje jednoduše neumí. Pokud bychom dokázali převést světlo na zvuk, bylo by bílé světlo šumem frekvenčně zabarveným podle své teploty. Světlo z laseru nebo LED by bylo čistým tónem, čili sinusovkou. Rádoby bílé světlo LE-diod tvoří přítomnost červené, žluté a modré LED v jednom pouzdru. Zatímco LE-diody se čím dál víc uplatňují ve formě světelných řetězců v osvětlování architektury, kde takto třeba zdůrazňují linie staveb - jeden z pražských mostů, tuším, že Čechův, má tuto výzdobu. V pódiovém osvětlování se uplatňují spíš lasery. Lasery mohou být buď plynové - ty jsou obvykle červené a využívají kvantového děje v řídkém plynném médiu. Polovodičové lasery bývají nejčastěji zelené a využívají podobného děje v laserové diodě. Využívají se ve výkonech od stovek miliwattů do desítek wattů, z nichž výkony nad 1 W jsou vhodné spíš pro venkovní světelné efekty nebo průmyslové využití než pro osvětlení pódia.
Přestože technologie kráčí kroky olbřími, zdroj absolutně studeného světla, čili bez nežádoucího ohřívání zdroje ani jiných energetických ztrát, se podobně jako perpetuum mobile sestavit zatím nepodařilo. Pokud máte nějaký recept, napište ho do redakce - úspěšné návrhy odměníme předplatným.

Druhy pódiových reflektorů

Přestože lze tvrdit, že svítidlo zná každý, správně znalý a patřičně si toho vědomý osvětlovač vás zasype pojmy, které mají, jako většina odborné terminologie, dvě funkce: Předně výrazně zkrátí a projasní rozhovor mezi znalými, zde budiž chvála jazyku, ať už je odkudkoliv, dále pak učiní z těch ostatních naprosté pitomce, kteří nevědí, o co v branži jde, a nemají tudíž ani právo na jakýkoliv názor, jejich úkol je jen držet pysky u sebe a široce roztáhnout prkenici. Přestože je to uprostřed textu, dopustím se malého slovníčku pojmů, z nich některé ještě dovysvětlím níže, jiné nikoliv. Taky se vykašlu na nějakou abecedu a proberu to podle logiky věci:
PAR je podobně jako třeba tranzistor dnes už nijak nerozebíraná zkratka pro pevné nepohyblivé pódiové svítidlo. Má obvykle tvar velké, vzadu zakulacené hliníkové konzervy, přičemž přední její stěna je zpravidla prosklená a má kolejničky či klipsničku pro nasazení barevného či jiného filtru. Z boku jí kouká nějaká ta konzole, za kterou by se dala někam přichytit a jednou až do konce akce nasměrovat. Zdrojem světla uvnitř je obvykle žárovka, i když výjimečně jsou i s výbojkami. Typové číslo PAR se většinou udává právě podle výkonu této žárovky, kterou reflektor ještě bez problémů snese. To se ale mění podle výrobce. Světlo se neumí samo ostřit, hýbat, měnit úhel paprsku, který mimochodem ani nebývá nijak přesně ohraničený, ani elektricky na dálku vyměnit filtr. Podle tvaru svítícího kužele je můžete ještě rozdělit na široké, střední a ostré. Pokud byste jej přece jen chtěli za provozu někam točit, aby svítil jinam, se zlou se obvykle potážete, neboť po chvíli svícení mrška pěkně topí a připálil by vám ruce vaše nenechavé. S tím je dobré počítat i při instalaci, aby na něm neležela třeba opona nebo zadní horizont jeviště. Pokud tedy nechcete mít místo koncertu hasičské cvičení. Ono kvůli požadovaným světelným výkonům a energetickým účinnostem zatím dostupných zdrojů světla jsou vysoké teploty častým průvodce fungování takřka všech pódiových světel. Kdo na to zapomene, samo se mu to, leč pozdě, připomene.
(Osvětlovací) vana neslouží ke koupání, ale ke svícení. Je to plošný zdroj světla určený k souvislému osvětlení větší plochy. Kvalita osvětlovací vany se hodnotí podle toho, jestli na osvětlované scéně dělá světelné fleky či nikoliv. Dá rozum, že správně je to bez fleků. Vany lze těžko někam výrazněji směrovat nebo předsazovat jim filtry. Jediné, co s nimi lze udělat, je omezit jejich světelný rádius, aby například neoslňovaly místo jeviště i diváky v předních řadách nebo zadní černý pódiový horizont. Z tohoto pohledu jsou vany symetrické a asymetrické. Ty druhé mají z jedné strany stínicí klapky, aby z jedné strany neoslňovaly třeba zrovna ty přední řady. Nejčastějším zdrojem světla u osvětlovacích van bývá halogenová žárovka, často je její vlákno zatavené do trubice, aby tak zvětšila plochu plošného zdroje. Jsou i vany s výbojkami, některé mají i rámečky na filtry nebo klapky. Taky osvětlovací vany obvykle vydatně topí.
Wash, wash light je svítidlo s paprskem, který nemá ostré okraje. Ta šíře paprsku bývá mezi 30° až 140° plošného úhlu v jeho řezu. Bývají v provedení jak inteligentním, tak ručně ovládaném. Mohou se lišit ještě podle použité čočky, třeba s Fresnelovou čočkou nebo čočkou PC.
Spot, follow spot, spot light je pódiové osvětlovací těleso s užším úhlem světelného paprsku než předchozí wash light. Jejich paprsek se dá zaostřit, a to až do úhlu okolo 3 úhlových minut. Šíři jejich paprsku lze měnit, většinou lze měnit i barvy. Zůstávají v současnosti jediným typem reflektoru, u jejichž neautomatizovaných typů ještě sedí nějaká ta člověčí obsluha. Bývají na to stavěné, mají obvykle protáhlý tvar zakončený na nesvítícím konci ovládacím madlem. Spousta světel spot light je ale v inteligentním provedení, a pokud mají reagovat na dění na scéně, může být třeba sólistovi přikurtována k tělu malá vysílačka, kterou reflektor vytrvale hlava-nehlava sleduje. Nebývá to vždycky šťastné řešení, třebaže šetří počet hlav technického personálu. Těmto fintám budeme věnovat více prostoru, až budou tématem slunce či měsíce světelné řídicí pulty, na něž si už taky brousím klávesnici. Inteligentní follow spoty tvoří větší půli produkce inteligentních světel vůbec.
Color changer je reflektor častěji typu wash light než spot light, u něhož lze na dálku měnit barvy, odtud jejich název. Některé lze ovládat jenom ručně, některé zase jenom dálkově. Barvy může měnit buď ze zásobníku pevných filtrů nebo mícháním barev. U některých typů color changerů je zásobník s filtry umístěn vedle výstupní čočky reflektoru a tvarem se podobá jakémusi technickému voleti či zdobnému okrouhlému límci. Konstrukce se různí typ od typu. Dálkově řízená změna barev u inteligentních světel se rozumí samosebou a neschovává se pod nějakým dalším technickým termínem.
Předchozí výčet samozřejmě neobsáhl veškerý výčet statických nebo ručně ovládaných světel a slouží jen pro hodně hrubý přehled muzikantův. Snad vyhoví, v opačném případě vzhůru do odborné literatury. Další druhy světel využívá divadelní a filmová technika a český muzikant o ně moc často nezakopne.
Inteligentní světla - tento pojem nemá nic společného s inteligencí, jako měříme IQ u dětí nebo jinak u šimpanzů nebo delfínů. Inteligence u světel znamená, že vše, co u nich lze řídit, lze řídit na dálku. Směr, barvu, šířku paprsku, umístění předloh zvaných gobo, o nichž se tu bude ještě psáti. Opakem inteligentních světel nejsou světla imbecilní, ale pevná nebo ručně ovládaná. Reflektory typu PAR i osvětlovací vany představují právě ten opačný typ pódiových světel. Směr paprsku inteligentních světel lze natočit buď jen pohybem odrazného zrcátka, nebo pohybem celého osvětlovacího tělesa ve svém pohyblivém rámu. Čtěte a vězte dále a níže.
Scanner (čtěte to raději jako skener), méně často taky moving beam, jsou právě ta chytrá slova pro inteligentní světlo, u něhož se o pohyb paprsku stará malé odrazné zrcátko. Jeho paprsek se pohybuje rychleji, než reflektory typu moving head, protože mrskat zrcátkem je mechanicky snazší než stěhovat celou tu svítící bednu. Některé, hlavně ty starší scannery, jsou vlastně jen inteligentními hlavami nasazenými na nepohyblivých světelných tělesech - podobně jak u lidí. Další výhodou je, že tělo scanneru může být těžké, jak chce, a nemá to vliv na pohyblivost jeho paprsku. Scanner může mít proto delší optickou dráhu, která ale pak taky reprezentuje větší ztráty světelného výkonu. Zrcátko je nutné poměrně často čistit, pokud ten výkon nemá být ještě nižší. Zásadní nevýhodou scannerů je úhel pohybu jeho zrcátka, které je standardně 180° x 90°. Tento úhel ale scanner obsáhne rychleji než seberychlejší moving head. Inteligentní světla typu scanner byla na počátku 90. let u masivního obchodního rozšíření inteligentního jevištního osvětlení, kdy na čas mnohde vypálila rybník dražším konstrukcím typu moving head, které zejména díky značce Vari-Lite patřily mnohdy k cenově nedostižné dokonalosti. Následovala opačná vlna, kdy byly scannery vytlačovány světly moving head, které začalo dělat víc firem za příznivější ceny. V současnosti se vážky vracejí zpět a scannery opět nacházejí svoje místo.
Moving head, méně často moving body, jsou tím druhým typem inteligentního osvětlení, kde dálkově je u nich řízeno prakticky vše, co řídit lze. Jinými slovy - pokud nemá reflektor nějaké tlačítko pro volbu předem zadrátovaného programu, nic s ním bez světelného ovládacího pultu nesvedete. Nutno ještě podotknouti, že takové tlačítko častěji najdete u levnějších scannerů než u plnokrevného moving head. Dělají se jak typu wash light, tak typu spot light. U některých firem, třeba dánské Martin nebo americké High End Systéme, je celkem jasně patrné, kterého je které hýbací tělo druhu, a to podle průměru výstupní čočky. Spoty mají samozřejmě čočku menší. U ostatních firem nebývá rozdíl tak patrný nebo někdy, zvláště u těch levnějších, u nichž je co nejvyšší dědičnost stavebních dílů kvůli láci, rozeznat takto zvenku druh ani nelze. Reflektory moving head spolu se stabilními světly typu PAR jsou zpravidla základním světelným osazením velkých pódií, zatímco v malých klubech zůstávají spíše perlami na diadému. Výhodou reflektoru typu moving head je především úhel jeho pohybu, který je na rozdíl od scanneru prakticky dvojnásobný. Moving head zavěšený na koncertě nad pódiem může svítit do lidí, na muzikanty i na pozadí za ně. Umístit proto moving head někam do rohu je jako žrát kaviár naběračkou. Konstrukčně jsou pohyblivé hlavy řešené s krátkou optickou dráhou, na které tudíž nenaberou mnoho ztrát. Na všechny mechanické prvky je v reflektoru méně místa, protože se musí vejít do poměrně malé hlavy, jsou proto víc tepelně namáhané od zdroje světla. U levnějších typů může ještě rušit jejich větší hlučnost při pohybu. Nedokonalost toho pohybu a nestálost barev jsou nectnosti společnou pro levné moving head i scannery.
Projektory by snad měly být samostatnou kapitolou, když ne článkem či oborem. Obvykle pro ryze informativní sledování bývá promítán na projekční plátno, obecněji spíš plochu, protože moderní projekční plochy nemusí mít s plátnem nic společného. Jako součást efektového nasvětlení scény může být obraz z projektoru promítnut na cokoliv, na čem bude aspoň částečně vidět. Je-li projekční plocha dostatečně průsvitná, lze na ni obraz promítat ze strany diváka i proti němu. Pak se hovoří o přední nebo zadní projekci. Pokud se předloha z nějakých důvodů pohybuje, mluví se zcela běžně o promítačkách či videu podle toho, je-li zdrojem filmový pás nebo odněkud získaný videosignál, ať už z rekordéru, klasické televize (pokud má výstup videosignálu) či jako výstup z počítače. Díky výraznému poklesu cen výkonných profesionálních projektorů v poslední době začíná u nás pódiovou projekci využívat čím dál více kapel. Ovšem mnohem častěji než pro pódiové světelné efekty se používají pro reklamní či vzdělávací prezentaci.
Obrazovkové monitory se na velkých pódiích nevyskytují prakticky vůbec, jejich využití jde v úvahu buď v klubech nebo pro reklamní či vzdělávací prezentace. V malých klubech u parketů či v barech jsou k vidění monitory, které se až do ztotožnění podobají klasickým větším domácím televizím. Jsou buď s klasickou vakuovou obrazovkou nebo nověji a zatím o dost dráž s polovodičovou plazmovou. Větší obrazy na pódium lze poskládat buď z několika speciálních obrazovek, které jsou speciální jednak v tom, že mají minimálně "neobrazovkového" prostoru okolo tak, aby navršením vznikly co nejmenší mezery mezi jednotlivými monitory. Druhým speciálním je na nich speciální elektronika, která jeden obraz rozdělí do potřebného počtu menších pro jednotlivé obrazovky.
Druhým typem je nahrazení obrazovky panelem trojbarevných LE-diod (nebo tří jednobarevných vždy blízko sebe), z nichž každá taková (trojice) tvoří jeden obrazový bod obdobně jako na klasické obrazovce. Tento monitor potřebuje sice speciální rozkladovou elektroniku pro takové stádo LEDek, obraz se dá sledovat jenom z větší dálky a kromě obchodního domu Kotva a Frankfurter Musikmesse jsem ho nikde jinde v reálu neviděl.
Lasery se používají pro víceméně omezený počet světelných efektů a nelze o nich psát jako o standardních světlech, přestože je najdete na každé druhé diskotéce. Díky svému úzkému a velmi přesně zaostřitelnému paprsku je lze považovat spíš mezi bodová svítidla. Prostorovou modulací laserového paprsku lze docílit podobně jako u obrazovky či osciloskopu různých prostorových obrazců, které jsou promítány buď na zeď, plátno, dýmovou či vodní stěnu, nebo mohou ve formě různých hologramů interferovat ve volném prostoru. Nejčastější jsou polovodičové lasery v zelené nebo červené barvě. Do výkonu nějakých 3/4 wattu je lze chladit vzduchem, výkonnější musí mít chladicí okruh s chladicím médiem. Lze najít i plynové lasery, ty jsou dražší, a proto i mnohem vzácnější.

3 zdroje a 3 součásti

Pokračujmež tedy v předchozím přehledu.
Dimmer (dim = zaclonit, zakalit, pohasnout), čili stmívač. Součástí reflektorů od color changerů a follow spotů výše. Jeho funkcí je plynulé tlumení světelného toku reflektoru, funguje tedy podobně jako regulátor hlasitosti na zesilovači. Může být jednak mechanický, jednak elektronický. Mechanické dimmery jsou různých konstrukcí od všelijakých plechových žaluzií, zakousávajících se hrábí až po irisovou clonu podobnou jako u objektivů fotoaparátu. Jsou umístěny v optické cestě vždy mimo ohnisko, aby jeho segmenty nebyly patrné na osvětlené ploše. Důležitým kritériem je schopnost jejich práce ve vysokých teplotách, které uvnitř reflektorů obvykle panují. Dalším kritériem kvality je, aby při zaclonění snížily jenom intenzitu vyzařovaného světla, ale ne úhel, tedy šíři tohoto paprsku. Nebo jiné jeho vlastnosti, aby nedělaly fleky na osvětlované ploše a podobně.
Elektronické dimmery pro klasické reflektory PAR osazené žárovkami jsou buď tyristorové nebo tranzistorové. Fungují pulzně - čili tak, že ostrými přechody rychle spínají či rozpínají proud k žárovkám, případě vynechávají některé periody střídavého proudu, kterými se žárovky napájí. Tak či onak mění u žárovek teplotu bílého světla a kromě plynulosti jejich regulace je důležitým kritériem i jejich odrušení. Při náhlém utínání proudu vznikají totiž vydatně rušivé napěťové špičky, které třeba mohou přenosem přes vzduch či síťové napájení rušit zvukovou aparaturu.
Elektronické dimmery pro výbojky jsou podstatně složitější a nehodí se pro všechny druhy výbojek nebo nedokážou ztlumit výbojku až do nuly. I u nich jsou významnými kvalitativními ukazateli plynulost regulace a odtlumení případného rušení.
Black out je obdobou mechanického dimmeru, který má jen dva stavy - zacloněno, odcloněno. Používá se k krátkodobému odstavení nažhaveného a nastaveného reflektoru. U follow spotů mohou být ovládány ručně, u inteligentních světel jsou samozřejmě na dálkový pohon. U jednodušších světel mohou být spřaženy se samotným dimmerem, jehož dvě krajní polohy pak využívají. Úplně nejjednodušším dimmerem je vypnout proud ke zdroji světla, nemusí to ale být vždycky to nejšťastnější řešení.
Gobo, rastr je tvarová předloha používaná pro tvarování zaostřeného světelného paprsku. Hodí se logicky tedy do světel typu spot light. Mohou to být různé plechové výlisky, složitější obrazce jsou naneseny na skleněných předlohách opatřených vrstvičkou neprůsvitného kovu, který se na potřebných místech odpaří laserem nebo leptáním. Obrazce na nich mohou být barevné nebo neprůsvitné. Dají se skládat dvě až tři barevná goba pro promítání barevných obrazců. Komfortnější světla umožňují i otáčení takové předlohy, a to i o stanovené úhly či stanovenou rychlostí. Záleží na kvalitě toho kterého kousku, z čeho si lze vybrat a jak dobře to umí udělat. Právě pomocí různých tvarových předloh i pomocí projekce lze v divadlech markýrovat neexistující kulisy.
Framing znamená tvarování okraje zaostřeného světelného paprsku, ať už do roviny, do kulatého nebo jiného tvaru. Používají se k tomu různé mechanické prvky, které se vkládají do cesty světelnému toku v místě ohniska. Pro plynulou změnu kruhového tvaru slouží klasická irisová clona v ohnisku reflektoru.
Filtr je další věcí, která se strká do cesty světelnému paprsku, ať už zaostřenému nebo ne. Různých druhů filtrů je jak komárů o letní noci. Jsou filtry efektové a korekční. Korigovat se může teplota barevného světla, filtrovat lze i infračervené čili tepelné záření, aby tepelně nenamáhalo optickou cestu nebo osvětlené objekty či subjekty. Dalším typem korekčních filtrů jsou filtry difúzní, které dělají měkčí nasvícení scény.
Filtry se mohou vyrábět jako skleněné desky, gely či jako fólie. Skleněné filtry jsou tam, kde se požaduje stálost a kde se nevyměňují často. Na koncertech se obvykle používají barevné fólie, které se po několikerém použití vyhazují.
Klasické filtry fungují tak, že nežádoucí část spektra nepustí ven a přemění ji v teplo. Takové filtry jsou sice levnější, ale vydrží kratší dobu, protože se víc hřejí. Pro velká tepelná namáhání mohou být v úpravě high temperature, ale pokud se dostanou do ohniska paprsku, odjedou docela rychle i takové. Tmavší barvy dostávají pochopitelně na frak víc než ty světlejší.
Druhou širokou řadou optických filtrů jsou filtry dichroické, které pracují na principu odrazu a průchodu barevného světla. Hřejí se méně, ale jsou dražší. Mohou se používat jak pro odraz, tak pro průchod, i když průchozí jsou výrazně častější.

Stav trhu s osvětlením v české republice

Už dávno se nejezdí okukovat technika do Budapešti - ne, že by tam nebyla taky. V současnosti vládnou českému trhu, jež se tak neliší příliš od světového, v namátkovém pořadí firmy High End Systems, Clay Paky, Martin, Futurelight, nově pak i ROBE Show Lighting. K nim přistupuje celá řada jednoúčelových světelných efektů, které vyrábějí buď tyto firmy, nebo jsou různé jiné, často východoasijské výroby.
Na vystoupeních ve velkých sálech, ve velkých a moderně vybavených divadlech stejně jako v televizních studiích se obvykle střídají značky dánské firmy Martin, americké High End Systems a italské Clay Paky. Všechny mají v České republice svá obchodní zastoupení i značkový servis. Ručně ovládané follow spoty dělají firmy Clay Paky, italská Coemar a několik dalších.
Za významnou zmínku stojí bývalá snad vojenská výroba v Rožnově pod Radhoštěm, která v 90. letech fungovala jako výrobní divize německé firmy Futurelight, a v poslední době se rožnovská produkce prosazuje pod vlastní značkou ROBE Show Lighting. V poslední době tvoří velkou, pokud ne největší, část do počtu prodaných světel u nás. Nejsou to samozřejmě jediné firmy na světě, co dělají světla. Produkce ostatních firem dýchá třem shora jmenovaným více či méně na záda.
Legendární a dosud špičková a drahá firma Vari-Lite upřednostňovala dlouhá léta pronájem před prodejem. V posledních letech začali světla i prodávat, obchodníci ale tvrdí, že si na to vzpomněli pozdě. Firma je vysoce progresivní a inovativní, což ale mnohdy jde proti spolehlivosti jejich výrobků. Naopak firma High End Systems jde spíš po funkční spolehlivosti svých věcí i za cenu někdy usedlejších technických řešení. Ostatní špičkové firmy se drží někde mezi na této škále, pokud ji lze vůbec takto zjednodušit.